Zakladatelkou škapulířového bratrstva je nejblahoslavenější Panna sama. V roce 1251 se udál v blízkosti Aylesford (Winchester, Anglie) významný zázrak, když se zjevila svatému Šimonu Stockovi, šestému generálu karmelitánského řádu.
Svatý Šimon Stock, narozený 1164, pocházel ze vznešené anglické rodiny. Ve věku 12 let se stáhl do ústraní jednoho lesa, kde napodoboval život pokání starých poustevníků v celé jeho přísnosti. Bydlel v jednom starém dutém dubu. Voda jednoho skalního pramene byla jeho nápoj, bylinky a kořínky jeho strava, modlitba jeho zaměstnání. Tak žil 20 let, dokud dva angličtí šlechticové vracející se ze Svaté země nepřivedli jakési řeholníky z hory Karmel. Šimon, hluboce uchvácený jejich láskou ke Královně nebes, se k nim připojil. Šest roků později byl jmenován generálem svého řádu.
Jednoho dne se tento světec obrátil s dětskou důvěrou na Marii, aby ulevil svému srdci. Stěžoval si jí na pronásledování, která tento úctyhodný řád musel trpět a jejímž nebezpečím měl podlehnout. Jejich kontemplativně asketické zaměření budilo takový odpor, že někteří žádali na papeži, aby řád zrušil. Honorius III. to odmítl, ale mnozí karmelitáni raději přešli k dominikánům a františkánům, čímž byl původní řád ohrožen. Zapřísahal Matku Boží v slzách, aby neopouštěla tuto řeholní rodinu, kterou přijala za své dítě, a dala jemu nějaké znamení její zvláštní mateřské ochrany.
Matka Boží vyslyšela Šimonovy prosby o pomoc. Šest let po jeho volbě generálním představeným 16. července 1251 se mu zjevila svatá Panna jako Karmelský květ (flos Carmeli). Karmelská královna předala přitom řádu apoštolské požehnání. Založila tak 1251 bratrstvo, které mělo být otevřeno i laikům. Podle svědectví Šimonova zpovědníka předala Panna Maria světci hnědý škapulíř s těmito slovy:
„Milovaný synu, přijmi tento škapulíř tvého řádu jako znamení mého bratrství; je to znamení pro tebe a privilegium pro všechny děti z hory Karmel. Kdo v tomto šatu zemře, bude uchráněn věčného ohně. Hleď, je v něm znamení spásy, ochrana v nebezpečí a záruka pokoje a věčné smlouvy.“
V Sanctorale stojí toto zaslíbení: „In hoc moriens salvabitur.“ Od tohoto mariánského zjevení, které podnítilo velkou mariánskou úctu na hoře Karmel, je Panna Maria pokládána nejen za patronku a ochránkyni, ale přímo za zakladatelku karmelitánského řádu. Přísnou karmelitánskou řeholi, kterou sestavil Šimon podle vzoru řehole františkánské v roce 1226, schválil papež v roce 1247. Řád Beatae Mariae Virginis de Monte Carmelo je zařazen mezi žebravé řády. V bule Ex parte dilectorum papeže Inocence IV. z 13. ledna 1252 jsou karmelitáni poprvé papežem nazýváni Fratres beatae Mariae Virginis de Monte Carmelo.
Krátce po tomto zjevení rozšířil Šimon Stock škapulíř mezi laiky. Již první rok po mariánském zjevení se ukázalo, jak účinný je škapulíř. Šlechtic Walter z Hyntonu, smrtelně zraněný v souboji, byl první laik, který byl přijat do karmelitánského bratrství. Tento člověk, žijící spíše jako zločinec a pohrdající svátostmi, když přijal škapulíř, vyzpovídal se a zemřel smířen s Bohem. To, co Královna Karmelu slíbila, opravdu platí: "Služebník Mariin nebude nikdy zatracen."
O výsadu oblékat škapulíř se ucházeli i papežové, králové, biskupové a další. Nosili ji kupříkladu Lev X., Kliment XI., Řehoř XIII., Řehoř XIV., Pavel V., Lev XI., Řehoř XV., Benedikt XIII., Benedikt XIV., Pius VI., Pius IX., sv. Pius X., Benedikt XV., Pius XI. a Pius XII., Jan Pavel II., svatý král Ludvík IX. a jeho matka Blanka Kastilská, král Filip III., anglický král Eduard II. a německý císař Bedřich III. Svatí Karel Boromejský, František Saleský, Alfons z Liguori, Petr Canisius, Robert Belarmin, Terezie z Avily, Ondřej Corsini, Maria Magdalena z Pazzi, Jan od Kříže, svatý farář Jan Vianney, Don Bosco, svatá Bernadetta a Terezička z Lisieux a další.
V roce 1263 udělil papež Urban IV. odpustky za podporu znovuvýstavby karmelitánského kláštera na hoře Karmel, „kde má původ známý řád, založený k Boží slávě a ke cti slavné Panny a patronky jeho členů“. Bylo pak zasvěceno ke cti Panny Marie z hory Karmel mnoho kostelů. Na generální kapitule řádu v Montpellier v roce 1287 bylo zapsáno: „Vyprošujeme pomoc Panny Marie, panenské Matky Ježíšovy, k jejímuž následování a úctě byl založen náš řád na hoře Karmel.“ V ceremoniálu karmelitánského řádu z roku 1616 čteme o svátku zjevení Panny Marie Karmelské: „16. červenec, den památky Naší Paní na hoře Karmel, oslavují karmelitáni a celá Církev, že tento řád byl založen ke cti Matky Boží, která jeho syny a dcery zvláštním způsobem adoptovala, ozdobila je škapulířem, obdařeným velkými privilegiemi.“
V roce 1316 se Nejsvětější Panna zjevila kardinálu Duesovi. Předpověděla mu brzké zvolení na Petrův stolec, potvrdila všechny dosavadní privilegia škapulíře (mj. plnomocné odpustky pro členy řádu a odpuštění 1/3 časných trestů členům škapulířových bratrstev) a dodala jedno nové: „Já, jejich matka, sestoupím do očistce první sobotu po jejich smrti a koho tam naleznu, přivedu do nebe.“ Za pár dní se předpověď splnila a Jacques Duese již jako papež Jan XXII. potvrdil 3. března 1322 ve slavné bulle Sacratissimo uti culmine, též zvané Sabbatina, poslední výsadu škapulíře. V následujících stoletích tak rovněž učinili: Klement VII. (In clementi), sv. Pius V. (Superna dispositione), Řehoř XIII. (Ut laudes).
Zjevení Matky Boží je uznáno svátkem škapulíře. Poprvé byl zaveden v roce 1386 jako interní svátek karmelitánského řádu a byl slaven 17. července. Od 15. století byl teto svátek konán 16. července pod titulem: „Naše milá Paní z hory Karmel“. Svátek škapulíře byl umožněn Kongregací Božího kultu v roce 1595 také mimo karmelitánský řád. Papež Benedikt XIII. prohlásil v roce 1726 svátek blahoslavené Panny Marie Karmelské (16. července) za závazný pro celý křesťanský svět.
Aktuálnost důležitosti škapulíře připomíná i svědectví sestry Lucie z Fatimy o tom, že 13. října 1917 držela Panna Maria v ruce karmelitánský škapulíř a chtěla tím vyjádřit přání, aby její nabídku a výzvu přijali všichni. „Škapulíř a růženec je neoddělitelně spojen (…) Každý by jej (škapulíř) měl nosit (…) je to znamení oddanosti Neposkvrněnému Srdci Mariinu“, řekla sestra Lucie.
Svatý otec (Pius XII. r. 1950) řekl celému světu, že škapulíř je znamením zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Nikdo se tomu nemůže vyhýbat, protože Srdce Panny Marie uchráněné dědičné viny nás chce stále přivádět k Srdci Ježíšovu a k jeho milosrdenství. Nejhlubším smyslem škapulíře je obrátit se ke Kristu v jeho světle a jeho lásce, jak to požaduje svatý Pavel: Vy, kteří jste pokřtěni v Krista, oblékli jste Krista (Gal 3,27).
U příležitosti 750. výročí předání škapulíře přijal Jan Pavel II. zástupce karmelitánské rodiny a mezi jiným řekl:
„Obzvláště srdečně zdravím rodinu karmelitánů, která připutovala ve velkém počtu z rozličných zemí při příležitosti 750. výročí předání škapulíře. Moji drazí! Tato příležitost se týká nejen ctitelů Matky Boži z hory Karmel, nýbrž celé Církve, protože bohaté mariánské dědictví karmelitánů se v průběhu staletí a díky šířící se úctě ke škapulíři stalo pokladem celého Božího lidu. Čerpejte ustavičně z tohoto zázračného duchovního dědictví a buďte den co den věrohodnými svědky evangelia. (…) Škapulíř připomíná na jedné straně ustavičnou ochranu Panny Marie v tomto životě i v přechodu na věčnost. Na druhé straně probouzí vědomí, že úcta k Panně Marii musí být jakýmsi druhem „uniformy“, tedy křesťanského životního stylu naplněného modlitbou a vnitřním životem. Odpovídejte ustavičně na Boží milost, která vám uděluje sílu na cestě ke svatosti.“